Z krize si můžeme pomoct jen my sami

Z krize si můžeme pomoct jen my sami

V posledních letech byla zvyklá na úplně jiné příběhy. Firma, kterou s manželem vlastní, rostla mimořádným tempem. Z lokálního hráče se během dvou desítek let stala středoevropskou jedničkou v oblasti sanitární techniky s devíti pobočkami v nejrůznějších zemích Evropy. Produkty, firma i ona sama sbírala ocenění. Za design, za marketing, za ekologii, za řízení firmy. Za nevídanou podnikatelskou story získali loni s manželem ocenění Podnikatel roku a zastupovali Českou republiku na tradiční přehlídce byznysmenů v monackém Monte Carlu. Nejen díky aktivitám samotného Alcaplastu, ale i díky ojedinělému krajinářskému komplexu Obory Obelisk nedaleko Lednicko-valtického areálu. Nebo stylovému vinařství Obelisk tamtéž.

Letos v březnu místo toho manželé Radka Prokopová a František Fabičovic narychlo rušili program dlouho plánované dovolené v Jihoafrické republice a vraceli se zpátky do Břeclavi. Aby byli u toho, když se firma ocitla v naprosto nové situaci. Za zavřenými hranicemi, což byla čára přes rozpočet nejen v případě logistiky či exportu, ale i v případě slovenských pendlerů, již zůstali na dobu krize doma. „Hysterie, která se dostavila zejména v první vlně, byla skutečně mimořádná. A média ji dál přikrmovala,“ říká Radka Prokopová dnes, kdy se situace v České republice začíná vracet k normálu. Přesto ale Alcaplast čeká po dlouhých letech propad v obratu i zisku. Stejně jako další týdny a měsíce přemýšlení, kudy se vydat dál.

Manželé Radka Prokopová a František Fabičovic
Manželé Radka Prokopová a František Fabičovic

Jak vaše firma ustojí letošní krizi?

Ustojí. Jsme zdravá firma, máme v pořádku cash-flow, klíčová strategická rozhodnutí jsme udělali správně. V posledních letech jsme šli hodně cestou automatizace – a to se nám vyplatilo. Stejně tak jsme si začali většinu komponentů dělat přímo u nás. I v tomto případě to bylo dobré rozhodnutí, protože jsme nebyli závislí na dodavatelích. Nehrozilo a nehrozí, že by nebylo na výplaty. Ale samozřejmě čísla budou neúprosná. Už teď jsme poklesli a další pokles přijde v následujících letech.

Co bylo na řízení firmy nejtěžší?

Asi hysterická atmosféra, která první týdny epidemii provázela. Část lidí v podstatě nechtěla chodit do práce, protože se bála jakéhokoli kontaktu. Přesto, že jsme hned od začátku dělali všechno proto, abychom nejenom splnili zákonné normy či hygienická nařízení, ale v mnoha ohledech jsme ještě dělali svoje vlastní pravidla. Přitom koronavirus nezmizí mávnutím kouzelného proutku. Vakcína neexistuje, budeme ji hledat možná roky. Není možné zastavit ekonomiku, a už vůbec ne zastavit život. Musíme fungovat dál.

Odborníci se shodují, že o dalším průběhu krize rozhodnou zase jen lidé. Zda budou spíše šetřit a dělat si rezervy na případné pokračování epidemie, nebo se dostanou k takzvané odložené spotřebě a pomohou nastartovat ekonomiku. Jak to vidíte vy?

Pokud budeme sedět před televizní obrazovkou, popíjet plechovkové pivo a sužovat se obavami z budoucnosti, ničemu nepomůžeme. Potřebujeme se nadechnout. Fyzicky, psychicky, civilizačně. Můžeme si vzít z krize nějaké poučení do našich osobních životů. Víc času věnovat rodině, více využívat technologie, přemýšlet o nezbytnosti cestování. Ale zároveň chtějme fungovat. Bavit se s přáteli, sportovat, pracovat, vodit děti do školy, věnovat se svým koníčkům. Tím napumpujeme do žil optimismus nejen sobě, ale celé společnosti.

Budou lidé více věřit českým firmám?

Přála bych si to. Italové se chovají protekcionisticky už léta. Vždy upřednostní vlastní produkt před zahraniční konkurencí, pokud je kvalitativně a cenově srovnatelný. Stejně tak bychom se měli chovat teď my všichni. Strávit dovolenou v České republice. Koupit zeleninu od souseda. Podpořit lokálního řemeslníka. Zvolit české produkty a řešení. Pokud to uděláme, bude naše cesta ven rychlejší. Jednu věc totiž krize spolehlivě ukázala. Nemůžeme nikdy spoléhat na pomoc shůry. Všechno to je, bylo a bude jen a jen o nás. O lidech, kteří prostě chtějí.