Vodu nestačí jen zadržovat, musíme ji dostat pod povrch

Vodu nestačí jen zadržovat, musíme ji dostat pod povrch

Tomáš Kvítek je člověk, který toho o půdě a vodě ví skutečně mnoho. Aby ne, když se už od konce 60. let intenzivně zabývá problematikou vodního režimu krajiny, vodního a živinného režimu luk a pastvin, ochranou jakosti vody před plošnými zdroji znečištění nebo cestami odtoku pramenných a drenážních vod. V sedmdesátých letech vystudoval obor meliorace na Fakultě agronomické, v roce 2003 udělal docenturu na Zemědělské fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a v roce 2009 získal profesuru na Fakultě životního prostředí České zemědělské univerzity. Poslední měsíce se intenzivně zabývá projektem, který by mohl účinně zlepšit jakost vody, a současně i snížit důsledky sucha a povodní na Povodí Vltavy. To už je dobrý důvod jej vyzpovídat a zjistit, jak jsme na tom s podzemními vodami a co bychom mohli v krajině dělat lépe.

Pane Kvítku, pomohly letošní intenzivní květnové a červnové deště skutečně vylepšit stav podzemních vod u nás? Nebo jde jen o krátkodobou pomoc?

Stav podzemních vod je v současné době velmi dobrý. Určitě ne optimální, protože určité problémy jsou na severozápadu Čech a v Ústeckém kraji, kde srážek bylo méně a mnohde voda nedokázala ve větší míře proniknout až do podzemních vod. Ale jde prozatím o krátkodobé zlepšení a za měsíc může být všechno jinak.

Byl po suchém startu jara stav už opravdu kritický?

Kritický je dlouhodobě, minimálně posledních pět let, kdy je tu extrémní sucho. Pokud nemáte zásobu zimních srážek a dostatek sněhu, kdy pomalinku sníh odtává a zásobuje podzemní vody, máte zaděláno vždy na velký problém. Mírná zima a nedostatek sněhu české krajině hodně chybí.

Co brání tomu, aby se stav podzemních vod vrátil ke svému dřívějšímu normálu?

V České republice máme v posledních letech jeden půlrok sucho, pak dva měsíce povodně. Vedle toho si stěžujeme, že nemáme zásoby podzemních vod. Současně říkáme, že nemáme dostatečně kvalitní vodu. Ale musíme si uvědomit, že všechno tohle jsou spojité nádoby. Pokud vám na plochu spadne 50 milimetrů srážek za den, nastává v mnoha případech ohromný povrchový odtok – jedno, jestli jde o les, louku nebo ornou půdu. Protože na všech těchto lokalitách chybí retenční opatření. Mělké podzemní vody jsou závislé na srážkách a jsou odvodňovány řekami a prameny. Důležité je, aby pravidelně pršelo (nesplnitelný požadavek), protože výpar z půdního profilu tvoří v dlouhodobém průměru 75 % až 85 % spadlých srážek. A do podzemní vody se dostane skutečně malé procento srážek. A je též otázkou, co je to dřívější normál? Počasí je proměnlivé. Bylo, co já pamatuji – a pravděpodobně bude i nadále.

Studna na okraji lesa
“Důležité je, aby pravidelně pršelo (nesplnitelný požadavek), protože výpar z půdního profilu tvoří v dlouhodobém průměru 75 % až 85 % spadlých srážek,” vysvětluje Tomáš Kvítek.

Můžete dát příklad?

Z každých 100 milimetrů srážek se 75 až 85 % této vody vypaří, proto se bavíme jen o zbylých 15 až 25 milimetrech, které se účastní odtoku. Tedy, pokud je řeč o dlouhodobém průměru. Z toho 30 % vám v dlouhodobém průměru odteče po povrchu, 40 % odteče po nepropustné vrstvě v hloubce okolo jednoho metru a pouze 30 % nám zasakuje do podzemních vod. Může jít o nějakých 5 až 7,5 milimetru, skutečně jen malý zlomek celkového úhrnu srážek. Samozřejmě se to liší místo od místa, tohle je nějaký průměr.

Zmínil jste dvě vrstvy v půdě. Jak je to s nimi?

V půdě existují dvě vrstvy, které mohou zabraňovat vsaku vody a vytváření podzemních vod. První vrstva se může vyskytovat na rozhraní 20-30 centimetrů, kde dochází k zhutnění půdy, jedná se o antropogenní vliv. To se často děje tam, kde se používají bezorebné technologie, neprovádí se mělká ani hluboká orba a vytváří se tu nepropustná „vrstva“, po níž odtéká voda ve směru spádu. Druhá nepropustná vrstva, přirozeně vzniklá, je na rozhraní půdy a geologického substrátu. Je v hloubce 1 až 1,2 metru, kde vzniká podpovrchový odtok, často podchycený drenážními systémy.

Která opatření by tedy z vašeho pohledu mohla pomoci?

Musí jít o vhodně zvolený koktejl nejrůznějších opatření. Dostatek organické hmoty v půdě, přírodě blízká a technická opatření na zemědělské půdě a v lesích. Pro zadržení povrchového odtoku se jedná o organizační opatření, kdy můžete měnit velikost půdních bloků, ty jsou méně účinné. Pak jsou to agrotechnická opatření, a o nich platí to samé, nejsou schopny zadržet větší úhrny srážek a intenzivnější deště. Ale ta nejúčinnější jsou technická. Tedy budování protierozních mezí, záchytných příkopů, záchytných průlehů spolu s doprovodným zatravňováním. Když uděláme na stohektarovém kousku povodí tři opatření, která by nejdřív zadržela vodu, následně by ji „přečistila“ přes travní porosty a současně bychom vodu technickými opatřeními zasakovali do hydrogeologické struktury přes nějaké speciální vrty, hodně bychom si pomohli. V ten moment bychom mohli mít vodu jak v půdě, tak i v hydrogeologické struktuře a vyřešili bychom z velké části i množství podzemní vody. Tahle opatření by byla účinná i pro dnešní intenzivní srážky i pro jakost vody. Čím déle udržíme vodu v půdní a hydrogeologické struktuře, tím lépe se nám bude „čistit“. Nastanou různé procesy jako poutání látek na půdu, může docházet k mikrobiálnímu, biochemickému i chemickému rozkladu látek. Pokud vodu rychle odvedeme pryč do vodního toku, tam už je taková rychlost, že k těmto procesům dojít nemůže. Měli bychom též začít regulovat odtok vody z drenážních systémů. A pro zásobování obyvatel pitnou vodou potřebujeme i vodní nádrže, a to i víceúčelové.

Jak se díváte na snahu budovat rybníky a mokřady?

Je to v pořádku. Ale je to jen jedna strana mince. Rybník nebo mokřad musí být odněkud zásobovaný vodou, zároveň vodu spotřebovává výparem. Potřebujeme zařídit vyšší hladinu podzemních vod, tedy i vyšší průtoky ve vodních tocích a v pramenech, aby tyto rybníky a mokřady zásobovala i v sušším období.

Co brání přijetí efektivních opatření?

Na zemědělské půdě hospodaří nájemci a vlastníci. Průměrný rozsah parcely v České republice je asi 0,67 hektaru. Na 100 hektarech tak můžete mít klidně 10, ale i 100 různých majitelů. Proto logicky, když chcete něco vytvořit, udělat záchytný příkop nebo průleh, narazíte na vlastnické vztahy. V paragrafu 27 vodního zákona je sice napsáno, že vlastník pozemku musí hospodařit s vodou tak, aby nedocházelo k povodním nebo suchu, ale v praxi se to neřeší. Přitom udělat opatření na dvou třech metrech, uprostřed půdního honu je k ničemu a ani to nejde, vy potřebujete záchytný průleh po vrstevnici, kde bude například dvacet vlastníků a bude třeba dlouhý 200 i 500 m. Pokud jeden z vlastníků řekne, že nechce, tak s tím nic nezmůžete.

Suché zemědělské pole.
“Z mého pohledu je klíčovou institucí ministerstvo zemědělství, které by mělo dokázat motivovat vlastníky a nájemce, aby opatření chtěli a realizovali,” říká Tomáš Kvítek.

Kdo by teda měl nebo mohl pomoci?

Z mého pohledu je klíčovou institucí ministerstvo zemědělství, které by mělo dokázat motivovat vlastníky a nájemce, aby opatření chtěli a realizovali. A nespoléhat jen na to, že všechny problémy vyřeší komplexní pozemkové úpravy, to je cesta na dlouhou trať. Pozitivní motivaci vlastníků i nájemců půdy vidím jako jeden z největších přínosů, který by tady mohl mít velký význam. V momentě, kdy řekneme vlastníkům a nájemcům, že dostanou odpovídající peníze na realizaci opatření, za ztrátu produkce, zlepšení mimoprodukčních funkcí půdy a krajiny a neznehodnotí se tím cena pozemku, otevřou se stavidla zájmu. Jsem přesvědčen, že potom se opatření ke zmenšení následků sucha, místních povodní nebo zlepšení jakosti vody budou realizovat ve velkém rozsahu. To si již nájemci pohlídají, pro ně to nakonec bude nejvýhodnější a nikdo je nebude peskovat za erozi půdy, za zeminu v domech a náměstích, za znehodnocený majetek. Projektanti pohlídají odbornost. A společnost bude mít o problém méně.