Co mají společného sucho a kůrovec?

Co mají společného sucho a kůrovec?

Zkoušek, které se na nás v poslední době valí, není právě málo. A nebavme se jen o pandemii koronaviru, jež se před nedávnem přehnala celou planetou a zanechala za sebou ekonomickou spoušť, z níž se budeme ještě dlouhé roky vzpamatovávat. Na krátký čas tak upozadila dlouhodobé problémy celé společnosti. Jenže sotva skončila první vlna epidemie covid-19, přihlásilo se dubnové „sucho-20“. A my, kteří jsme byli na krátký čas uvězněni v našich domácnostech a začali jsme znovu objevovat okolní lesy, jsme jeho efekt mohli vidět na vlastní oči.

Zaprášené polní cesty nás totiž často dovedly do podobně vyprahlých lesů. A tam jsme chodili mezi rezavějícími stromy a kolem obrovských hromad pokácených kulatin zničených kůrovcem. Příroda nám nabídla na některých místech docela neidylický pohled. Zároveň nám také poskytla hodně času k přemýšlení, proč se tomu děje právě teď.

Existují mezi kůrovcem a suchem nějaké spojitosti? Ano, a jmenují se: špatné hospodaření předchozích generací, orientace na krátkodobé zisky a přetržení přirozené péče. Úplně dobré vysvědčení v tomto ohledu nezískává ani komunistické centrální plánování a kolektivizace lesů a půdy, ale ani rychloobrátkový kapitalismus s orientací na okamžitou výtěžnost. Krajina prostě nerespektuje politické režimy ani zákon volné ruky trhu.

Alca plast sucho

Jak o stromy pečujete vy, ocení až generace dětí vašich dětí

Dnešní kůrovcová kalamita je z drtivé části důsledkem smrkové monokultury vysazované za dob socialismu. „Kdo má les, nemůže myslet v intencích rychlého zbohatnutí. Není to investice, jež se vám vrátí v horizontu pěti nebo deseti let. Les nejde ‚naplánovat‘ od stolu, musíte přemýšlet o mikroklimatech, půdě, světových stranách, udržitelnosti. Přemýšlet, pro které stromy je to které prostředí nejlepší. A hlavně nechat věci fungovat přirozeně, protože to, jak o stromy pečujete vy, ocení až generace dětí vašich dětí a jejich následníci,“ říká Milan Milfait, dendrolog, jenž se dlouhá léta stará o lesy Kinských v okolí Žatce.

Jenže když sázíte jen a jen smrky, zaděláváte si v delším horizontu na velký problém. V monokulturách se šíří houbové choroby, jednodušší to mají škůdci. Nemluvě o tom, že se smrčiny sázely i na skalní porosty, kde nebyly schopné se prokořenit. Pak stačilo, aby přišlo vlhké období, vítr a stromy se začaly lámat do polomů,“ doplňuje Milan Milfait.

Kůrovec

V poslední době však i on vnímá pozitivní trend, kdy se o krajinu starají stále častěji odborníci nebo lidé, kteří si uvědomují, že příroda není stavěná pro krátkozraký byznys. Jedním z nejzajímavějších projektů poslední doby je také Obora Obelisk, která v posledních letech vznikla ve vinařské oblasti nedaleko Mikulova. Ta si vzala za předobraz mapy ze 17. a 18. století, kdy místní krajina patřila rodu Lichtenštejnů, a začala navracet krajině její původní ráz. Nevyužívaná plocha o 540 hektarech, která ještě před dvaceti lety ležela ladem, se proměnila v pestré místo plné mokřadů, jezer, luk a lesů. Vrátila se do ní zvířata i rostliny. Především však začala znovu přirozeným způsobem zadržovat vodu v krajině, což je v tradičně suchém cípu jižní Moravy mimořádně cenná záležitost.

A právě podobné uvažování o věcech v našem bezprostředním okolí se může do budoucna stát naší nejúčinnější zbraní při boji s přírodními živly. Citlivě promyšlené kroky, s jakými budeme přistupovat sami k sobě i ke krajině, mohou do budoucna znamenat méně přírodních nesnází. Protože povodně, ohně, sucho či velký vítr téměř vždy nejvíce zasahují ty regiony, kde se v minulosti udělala nějaká chyba. Obvykle spojená s necitlivým zásahem do původního a přirozeného rázu krajiny. Teď je na nás, abychom se podobných chyb nedopouštěli my sami.